L.BV Otrokovicích 29. března 2012 zastřelil policista schizofrenika, který se bránil sekerou proti policejnímu zásahu. Obdobnou zkušenost jako oběť policejního zásahu v Otrokovicích má i pan L.B. z Prahy. Na zasahujícího policistu před pár lety zaútočil nožem. Incident naštěstí přežil.
Onemocněl jsem po maturitě. Dostal jsem se na medicínu, což byl velký průšvih, protože jsem studium nezvládal, začal jsem mít deprese a moje matka byla strašně proti tomu, abych z medicíny odešel. I tak jsem skončil s medicínou velice záhy, moje matka to nebyla schopná přenést přes srdce, tak se mnou asi dva roky skoro nemluvila. Bylo to dost smutný, tak jsem se rozhodl, že zkusím studovat anglistiku na filozofické fakultě. Tam jsem vydržel docela dlouho a v prváku jsem k tomu ještě dělal topiče. Pracoval jsem v kotelně na lehký topný olej a v té době jsem už začal mít problémy. Psychózy jsou zvláštní, člověk neví, co se přesně děje a neumí si to všechno vysvětlit. Nechtěli mě tam nechat topit, báli se asi, že jim to tam vyhodím do povětří. Začalo to takhle: Šel jsem k závodní doktorce, protože jsem se třásl, bylo mi špatně, zřejmě to bylo přepracování, možná že jsem dlouho nespal, bylo to v červnu, bylo zkouškový období a v kotelně jsem měl noční služby. Pak mi jeden lektor, podle mě nespravedlivě, nechtěl dát dost důležitý zápočet a já jsem na něho měl vztek, nevěděl jsem co s tím mám dělat a začal jsem z toho trochu šílet. Dostal jsem se nakonec k ambulantnímu psychiatrovi a ten do zprávy napsal, že mám schizoidní poruchu osobnosti. Stálo tam, že mohu pracovat jako topič, ale že doporučuje ještě další léčbu . A já jsem to bral jako křivdu . Myslel jsem si, že jsem v pořádku, že psychiatři jsou nějaké staré struktury, bylo to poměrně krátce po revoluci. Jak jsem se tomu všemu bránil, jak jsem chtěl, abych mohl pracovat a pokračovat ve studiu, tak jsem šel do mánie, ale nějakou dobu poté jsem měl zase těžké deprese.
Můj psychiatr mi řekl, abych pokračoval v anglistice, že mezi anglickými spisovateli byli všelijací blázni a šílenci a že bych se tam docela hodil. Psal jsem ročníkovou esej o Lišákovi Volponovi od Bena Jonsona je to alžbětinská komedie, příběh o lišákovi, který byl hrozně veselý, ačkoli doba byla krutá. Zajímalo mě to, protože podle mého názoru šlo o zasvěcování lišáka, který žil ve feudalismu, do kapitalistické ekonomie. A já jsem přišel na to, že mě chybí něco jako zasvěcení, nějaká iniciace do dospělosti nebo mužnosti, takhle jsem pojímal svou esej o Volponovi. Protože ta hra je podle mne takový iniciační rituál. Chtěl jsem o tom psát diplomku, ale nedostal jsem se k tomu, protože jsem potkal jednu Američanku, která mi pomotala hlavu. Byl jsem poblázněný, dokonce jsem za ní letěl do New Yorku, tam jsem pobíhal asi pět dní, neměl jsem skoro žádný peníze. Myslel jsem, že ji nějak najdu, byla z Kalifornie, ale měla studovat v Bostnu, myslel jsem, že se tam k ní nějak dostanu. Přitom jsem měl pocit, jako by mě hlídali nějací špióni, u téhle nemoci nikdy nevím, co je realita a co není, pomáhali mi tam ve studentském centru, bez jejich pomoci bych se asi nedostal zpátky domů.
Pak jsem se vrátil a dva roky jsem pracoval jako recepční směnárny, ale to mě běžel termín, kdy bych měl dokončit školu. Měl jsem postupovou zkoušku za první tři roky, tak jsem si říkal alespoň udělám tu bakalářskou diplomku. Zavřel jsem se doma a začal jsem si k tomu číst nějaké podklady, taky Stroj času od Wellse, kde se cestovatel v čase dostane až někam do budoucnosti, kde už nejsou lidi, už nežijí lidé na planetě Zemi a jsou tam jenom nějací krabi s podivnými tykadly a vidí už jenom oranžové slunce, už to není takové sluníčko, jak ho my známe, už je to jen takový červený trpaslík, který pomalu uhasíná. Dostal jsem se do takových divných představ o konci světa a začal jsem i pít a najednou za mnou začali chodit táta s mámou, i když předtím za mnou nechodili a pak jsem dostal poštou dopis, že se mám dostavit k soudnímu znalci z psychiatrie kvůli posouzení ohledně způsobilosti k právním úkonům.
Byl jsem na ně naštvaný, co to dělají. Otec mi říkal, běž na úřad práce, zaregistruj se tam, už jsem vlastně neměl peníze, najdi si práci a žij jako normální člověk. Tak jsem ho poslechl, šel jsem na úřad práce, tam jsem se zaregistroval, ptal jsem se, jestli od nich dostanu nějakou podporu. Nějaká paní říkala „jo, přijďte zase za čtrnáct dní“ a já jsem přišel za čtrnáct dní a oni mi řekli, že žádné peníze od nich nedostanu, že mám jít na sociálku a já jsem byl naštvaný, protože mi slíbili, že za čtrnáct dní dostanu peníze, a tak jsem se tam osopil na jejich vedoucí, začal jsem na ni křičet asi něco dost nehezkého. Druhý nebo třetí den na to u mě zazvonili policajti a říkali, že potřebují podat nějaké vysvětlení.
A já říkám, no tak dobře, tak já si alespoň vyčistím zuby, bylo to ráno, oni nejdřív že jo, pak, že ne a najednou se na mě začali sápat a dali mi želízka a prostě mě odvezli na služebnu. Tam mě zavřeli do takový klece, nechali mě v ní čekat, říkali mi, že tam budu do soudného dne, nakonec mě odvezli k mému psychiatrovi, který rozhodl, že mě mají převézt do léčebny, a to byla moje první hospitalizace. Po druhé jsem šel na policii a řekl, že jsem snědl nějaké lidské maso v čínském jídle, tak mě samozřejmě odvezli na psychiatrii. Nejdramatičtější byla třetí hospitalizace.
Byl jsem zaměstnaný v turistickém ruchu a přes zimu mě nechali doma, protože mi v zimě nemohli nabídnout práci. Bydlel jsem v Karlíně, bylo tam po povodni dost divný prostředí a já jsem nebral prášky, protože v práci mi říkali, že jsem pomalý, tak jsem se dohodl s doktorem, že je nebudu brát. Měl jsem tehdy brát Ziprexu. Tehdy jsem byl z práce venku a začal jsem se trošičku rozjíždět, cítil jsem, že se něco děje. Třeba jsem někdy v noci špatně spal a měl jsem pocit, že mě sousedi ozařují nějakými Gama paprsky, které prostupují zdí, protože mě nechtějí v tom bytě. Volal jsem svému tatínkovi, jestli by za mnou nepřišel na návštěvu, že bych se s ním chtěl poradit, že mám nějaké problémy. Tatínek dorazil druhý den a nesl mi nákup, nějaký čaj, buchtu a já jsem měl hroznou radost, že se na mě přišel podívat. Bydlel jsem ve velkým bytě 3+1 (majitel mi nechtěl dovolit výměnu za menší), v zimě jsem obýval jenom jeden pokoj a kuchyň, takže dva velké pokoje tam byly prázdný, bylo to tam takový pustý, malinko tam i strašilo, ale normálně jsem tam bydlel, platil jsem nájem, voda tekla, elektřina svítila, všechno bylo v pořádku až na to, že jsem měl pocit, že mě tam někdo ohrožuje. Říkal jsem tatínkovi, že mám pocit, že mě někdo ozařuje, jestli je něco takové možné, on jako fyzik by mi k tomu mohl něco říct.
Jenže pak najednou zazvonila maminka a já jsem jí nechtěl pustit dovnitř, říkal jsem já chci tady být s tátou, my doma říkáme s tatínkem, „já jsem tě nezval , nezlob se na mě, rád bych tady byl teďka s tatínkem.“ Nepustil jsem ji dovnitř, za chvíli tam zvonila záchranka a chtěli, abych jim otevřel. Já jsem říkal, že nechci nikam jet. Ještě předtím jsem říkal tátovi, že bych chtěl jít někam na krizové centrum, projít se, popovídat si, jestli by měl na mě čas a možná se poradit i s nějakým ambulantním doktorem. No jo, ale záchranáři zavolali policii. Policajti říkali něco jako „Lojzo otevři, my se s tebou nebudeme bavit, prostě nám otevřeš a basta, nebo ti vyrazíme dveře.“ Říkal jsem jim, že si nenechám vyrazit dveře, že jestli budou pokračovat - už začali bouchat do těch dveří - že vyskočím z okna, ať to nedělají. A chtěl jsem mluvit se svým doktorem. Bohužel jsem neměl kredit, ne že bych neměl peníze, ale prostě mi došel, takže jsem mu nemohl zavolat, tak volali mého doktora sami. Říkal, že nemá čas, že má v ordinaci pacienty, tak jsem chtěl, aby přijel třeba nějaký psycholog, chtěl jsem mluvit s nějakým odborníkem a oni říkali „my na tebe nemáme čas, my musíme řešit zase jiný případy.“
Mezitím dorazili na dvorek hasiči, pod okno, které jsem měl otevřené, že skočím, rozprostřeli nafukovací matraci a já jsem si říkal, to už je hodně blbý. Táta se zamknul v mém pokoji, v tom, co jsem obýval, a nechtěl s tím vůbec nic mít. Křičeli „tak pusť alespoň tátu“ a já jsem říkal „já prostě nemůžu, je tam zamčený, nemůžu.“ Volali na něj jestli nechce vyskočit z okna do té nafukovací matrace, odpovídal, že ne, že je v pořádku, něco tam na ně volal z okna, a já jsem nevěděl, co mám dělat, bylo vidět, že se jim neubráním. Chtě nechtě jim podlehnu. Začalo to tak nevinně, chtěl jsem se poradit s tátou a teď tohle. Tak jsem se zavřel v koupelně, měl jsem korán, tak jsem si začal číst súry z koránu, bylo to jediné, čeho jsem se tehdy dokázal chytnout. Už jsem nevěděl, co mám dělat. Měl jsem tam připravený nůž, uvažoval jsem o tom, že spáchám demonstrativní sebevraždu. V tu chvíli tam vlítnul policajt, nějakej těžkooděnec, vlezl tam po žebříku z druhé strany, měl jsem otevřená okna i do ulice. Vlítnul do koupelny, kterou jsem ani nezamykal, říkal jsem si „akorát mi roztřískají dveře,“ a mířil na mě pistolí. Já jsem tam měl připravený nůž, a když jsem viděl, jak na mě míří pistolí, tak jsem popadl nůž a začal jsem na něj útočit. Což on mě hned zmákl, nalehnul na mě, vykroutil mi nůž. Nestřílelo se. Ptal jsem se ho pak, jestli měl tu pistoli nabitou. Řekl, že samozřejmě ano.
Pak mě odnesli do sanitky, která byla dole u vchodu do baráku. Byly tam i kamery, snad to natáčela i televize, byli tam policajti, hasiči. Už si nepamatuju, co se dělo potom. Odvezli mě do Bohnic na pavilon dvacet šest. Člověk se dostane do léčebny, má „stíhy,“ teprve potom to propukne, že je to vlastně ještě horší. Přijde tam mezi lidi, kteří jsou divní, ještě divnější, než je on sám. Při třetí hospitalizaci jsem se chtěl dostat z šestadvacítky na neklid, protože mě dost rušilo, že na šestadvacítce je nepořádek, že si tam každý dělá, co chce. Chtěl jsem odtud mermomocí pryč, protože jsem se na šestadvacítce necítil bezpečně. Měli tam požární směrnice, ale dole zamčený vchod. Tak jsem utrhl kousek záclony, vzal zapalovač a podpálil ho, protože jsem jim chtěl ukázat, že když to někdo podpálí, tak se nedostaneme včas ven. A oni mi akorát řekli, ať takové věci nedělám. Na neklidu je to myslím docela pod kontrolou, mají tam dobré vybavení, tam jsem se vždycky cítil bezpečněji než na jiném pavilonu.
Když jsem se dozvěděl, že v Otrokovicích zastřelil policista schizofrenika, měl jsem takový pocit, že už to má za sebou, že už nic nemusí řešit, že je na pravdě boží. Až jsem si připadal cynický. Je to asi i těmi léky, co teď beru. Neumím si představit, že by mohl mít lepší život, že by v Otrokovicích našel potřebné služby, jako je terapeutická komunita nebo chráněné bydlení. Nemám asi dost fantazie, abych si představil, že by mohl žít líp, hodnotným životem. Situace v české psychiatrii je totiž dost zoufalá. Myslím, že nechtěl policistovi ublížit, zřejmě nechtěl, aby ho odvezli do léčebny, protože asi věděl, jak to tam vypadá. Zabarikádoval se v pokoji a sekerou se chtěl bránit. Docela ho chápu. Prostě když mi vlítl do koupelny policista těžkooděnec s pistolí v ruce, tak jsem měl dojem, že musím udělat něco na svou obranu. Co má co dělat policista v mé koupelně?
