• Nejvíc můj život ovlivnilo vážné onemocnění (zřejmě na celý tento život).
Nejdříve jsem měl dojem, že nejde o těžký problém, později doslova devastace psychického i somatického zdraví, sociální, pracovní i celkové životní situace, atd. Zkusil jsem mnoho terapeutických postupů – (prakticky s nulovým výsledkem). Informovanost ze strany lékařů byla minimální. Samostatné studium problému (zdravotního). Dosáhl jsem (hlavně prevencí) stavu, kdy mohu přežít (mnohdy doslova) a hlavně i pracovat a být užitečný (žel jen za určitých podmínek, většinou velmi těžko dosažitelných). Před mým dvacátým čtvrtým rokem mne dali proti mé vůli do plného invalidního důchodu s bezmocností druhého (středního) stupně.
• Brzo jsem narazil na extrémně snadné zneužívání této situace a psychiatrie ze strany mého okolí.
(Pro vysvětlení: kdokoliv si cokoliv doslova vymyslel – nikdy nebylo ověřeno, ani vyšetřeno a já jsem byl jednoduše a hlavně rychle prakticky teroristickým způsobem uvězněn s velkou snahou o úplné přerušení kontaktu s ostatním světem, násilnou medikací s pohrůžkami i realizací donucovacích prostředků a trestů – toto i v případech pouhého mého dotazu, atd.). - Mé uvěznění násilnou formou a proti mé projevené vůli i bez řádných procesních úkonů se v mém životě opakovalo nejméně šestkrát – a to většinou podobným způsobem a z podobných pohnutek, kdy šlo vždy o prosazení svévole, zištnosti, nebo jiných nemorálních, sobeckých až protiprávních účelů a důvodů. (Případně i prospěchu, podvodů, atd.).
• Následkem výše uvedeného mne ale tento neblahý osud ( dění) velmi dobře až detailně a přímo osvětlil situaci a život v „ těžkých“, uzavřených psychiatrických odděleních. Tam se s utrpením a újmou současně ukázala cesta pomoci (myslím) těm nejvíce postiženým a poškozeným v tomto našem světě a já po ní vykročil.
Přineslo mě to od rozhodujícího personálu sice mnoho nedobrého, trestů, atd., ale též i správný životní směr, vůli, odvahu i sílu. Toto vše jsem potřeboval hlavně pro svou snahu alespoň nějak pomoci lidem vystaveným (mimo zhoubný vliv jejich těžké nemoci), navíc faktické a hlavně velmi časté, brutální až zločinecké tyranii, šikaně a ubližování! (Byl jsem mimo jiné přímým svědkem i následného úmrtí nebo zraňování a poškozování zbytků zdraví „těžkých „ pacientů). - Toto vše výše uvedené se děje jak ze strany agresivních a sadistických tzv. pacientů, tak i ze strany funkčně a významově nižšího personálu – dle mého názoru hlavně z důvodů pracovní ignorance, brutality, bezohlednosti až krutosti, nebo jiných zlých a negativních vlastností těchto velmi špatně vybraných a kontrolovaných pracovníků. - Dříve jsem věnoval většinu svých životních sil snaze o maximum úspěšnosti v pěstování rostlin (od alpinek už v první třídě, přes vodní rostliny až po orchideje a kaktusy, na které jsem se chtěl specializovat).
• Člověk ale míní a osud mění – myslím, že v mém případě nejde jen o ztráty.
Své osobní ztráty a újmy (materiální i nemateriální) nemám ale vyřešené dosud, i když se o to vytrvale už asi (celkem) třicet let snažím. - Opakovaně totiž narážím na nečinnost příslušných orgánů státní moci, jejichž pracovníci většinou „ neslyší“ slova vážně nemocných, což je (mimo jiné) jedna z příčin různých nespravedlností a škod! Já jsem například docílil svéprávnosti (před tím účelově odňaté) až po mnohaletém úsilí a jakékoliv odškodnění se realizovalo, až když jsem se obrátil na Evropský soud. Lidé reprezentující náš právní stát mně dokonce nabídli písemně úplatek za mé „vynulování“ celého problému! - Ani v současné době nemohu docílit spravedlnosti (ani u ústavního soudu). - Já se ale nepřestanu snažit nikdy! - Tak jak se nepodařilo mne a mou matku trvale doslova uvěznit, tak se (myslím) ani nepodaří natrvalo mne jakkoliv umlčet. - Myslím, že toto byl jeden z účelů opakovaného odnímání mé svéprávnosti – i když se v rozhodujícím čase soud nemohl ani přesvědčit, zda vůbec žiji.(O skutkovém stavu mého zdraví ani nemluvě). - Ukončit velmi zhoubný vliv tzv. „léčení“ jsem mohl též jen za cenu dlouholetého přežívání v roli tzv. bezdomovce. - Pro vysvětlení: Přímím následkem tzv. léčení na psychiatrii je například trvalé a značně omezující poškození funkce mého zraku, sluchu, tři velké jizvy na břichu, kdy mě chirurgové museli pro následky vnucované „léčby“ doslova zachraňovat život, hospitalizovat, opakovaně operovat, atd. - Toto vše neodradilo psychiatry od pokračování v tomto nepřijatelném směru, i když na tato tzv. pochybení opakovaně upozorňovali i lékaři. Přežil jsem to všechno myslím hlavně pro to, že jsem se konečně musel odhodlat doslova k promyšlenému „ útěku“ z tohoto terorizmus připomínajícího programu. - Byl jsem totiž do té doby dlouhodobě uvězněn bez jakékoliv možnosti kontaktu se svou matkou (několik měsíců jsem nemohl ani zjistit, zda přežila své „záhadné“ zmizení), s ostatním světem, bez jakýchkoliv vycházek, možnosti sportovního, duchovního vyžití, atd. - Velmi nerad na to vzpomínám, ale musím alespoň uvést, že matku se mně z moci nějak podivně zainteresovaných lidí vysvobodit nepodařilo. Proti její i mé vůli byla úplně zbavena svobody, samozřejmě též jako já bez jakéhokoliv objektivního důvodu. Při první návštěvě v brněnské nemocnici na Kolišti mne dokonce policie brutálně hned z počátku odtáhla v poutech a ještě mě v autě natrhli jizvu po operaci ranami do břicha. Nepřijatelným způsobem zacházel personál i s mojí matkou při jejich následujících hospitalizacích v různých brněnských zařízeních. (Jednou ji na příklad dokonce přede mnou odtáhli jak pytel po zemi přes celou zahradu, byla pak zavřená přes celé horké léto v nevětrané a zamřížované místnosti s dveřmi zajištěnými zvenčí. Tehdejší ředitel PLČ, kde jsem byl uvězněn mou přítomnost mé matce dokonce opakovaně zapíral, atd..). - Výsledkem vzrůstající snahy (její i mé) o okamžité propuštění mé matky z neoprávněného věznění, byla její rychlá smrt za extrémně podezřelých, nezvyklých až bizarních okolností. Šetření na můj podnět (výše uvedeného), bylo odloženo s odůvodněním, že píši samé nesmysly, protože jsem sám nemocen. Žádného prošetření jsem opět nedocílil a až po smrti mé matky jsem se od kompetentních osob dokonce dověděl, že moje matka byla prý vlastně nesvéprávná a dále cituji: „ Kdybych propustil vaši matku do společné domácnosti s Vámi (se mnou), tak by mohla i umřít“. Takováto „obhajoba “ opravdu zazněla několik dní po matčině smrti – ale v jejich zařízení. Dodnes se mě ani nepodařilo „vypátrat“ kam vlastně zmizeli její ostatky.
• Takové podobné zneužívání psychiatrie se v mém životě zopakovalo několikrát, ale vždy bez jakéhokoliv právního podkladu a náležitostí a dle mého názoru též se záměrem, který nikdy neodpovídal skutkovému a zdravotnímu stavu.
Myslím, že to může být mimo jiné jedna z příčin tak výrazné manifestace a důsledků negativních vedlejších účinků a úplné absence jakýchkoliv pozitiv vnucované medikace, atd. Hlavní příčinou výše uvedeného je ale téměř úplná bezradnost naší medicíny v řešení těchto už výše uvedených zdravotních problémů, což jsem zjistil a ověřil až svépomocí. - V tomto a též už výše uvedeném směru se snažím pokračovat i dále, což se promítá mimo jiné též i do mé snahy harmonicky spolupracovat a přispívat k úspěšnosti projektu a činnosti Centra podpory transformace Ligy lidských práv, Katolické Charity, atd. Jako dobrovolník se snažím dle svých zdravotních a časových možností pomáhat (mimo jiné) v katolické Charitě už asi 20 let, i když katolíkem nejsem a ani za křesťana se nepovažuji. - Myslím, že nic jiného, než správný životní směr si ani já ze svého života trvale neodnesu a je to i jeden z hlavních důvodů lidské existence vůbec. „ Jen to, co darujeme, na věčnost získáme – co uděláme jen pro sebe, na věčnost ztrácíme“.
Milan Sýkora - 65let
