Košťál Břetislav, 43Chtěl bych lidem přiblížit, co všechno se může přihodit člověku v psychické krizi, prakticky během několika dní. A jak moc se mu změní život, pokud nedostane včas podporu. Náhlá ztráta bydlení, zaměstnání, tedy i příjmů, rozchod s partnerem a nepochopení blízkých.
„CO MI NEMOC DALA A CO VZALA“
Poprvé se naplno projevilo mé onemocnění, když mi bylo pětadvacet. Od ledna jsem trpěl depresí, připadal si neschopný a méněcenný, zkrátka k ničemu. Nic, co jsem měl dříve rád, mi již nedávalo smysl. Studoval jsem tehdy historii na univerzitě, věnoval se již čtvrtým rokem historickému šermu a chodil s prima děvčetem. Přesto jsem se propadl do temnoty a beznaděje. Přestože mi bylo psychicky zle asi 5 měsíců, nadále jsem docházel na přednášky, chodil do práce jako černý šerif, a také na šermířské tréninky. Právě na těch trénincích jsem zažíval nejhlubší utrpení. Pomoc psychiatra jsem nevyhledal, jak deprese přišla, tak později v červnu odešla. V červenci jsem se začal věnovat cvičení jógy, pak jsem začal studovat jogínskou mystiku, až jsem se v listopadu dostal do mánie a byl poprvé hospitalizován v léčebně. Od té doby docházím pravidelně k ambulantnímu psychiatrovi. Měl jsem psychické potíže, pak už i diagnosu a prášky, ale ten kontakt s psychiatrem byl tak mizerný, že jsem stejně měl pořád ataky nemoci a ještě k tomu děsné vedlejší účinky prášků, tak jsem je ani nechtěl brát. Jenomže ten psychiatr mi vůbec nenaslouchal a nechtěl mi upravit medikaci, neměl na mne čas a neměl o mne jako o člověka zájem. Nevěděl jsem si rady, tak jsem léky vynechával. Odmítal jsem užívat psychofarmaka, která měla mnoho vedlejších účinků. Např. jsem se s nimi nedokázal soustředit, číst, myslet, viděl jsem zkresleně a cítil se otupělý, jako chodící mrtvola. Psychiatr mi nic o mém onemocnění neřekl, já jsem tu nemoc odmítal a cítil se zdravý. Od té doby jsem skoro každý rok prožíval ataku onemocnění, psycho-spirituální a psychotickou krizi. Mezi léty 1998 až 2005 jsem byl 2x hospitalizovaný v léčebně a 1x na krizovém centru.
Jak se to na jaře 2005 všechno zvrtlo:
Žil jsem sám, chodil jsem s partnerkou a dojížděl za ní a jejími dětmi mimo Prahu, chtěl jsem s ní a jejími dětmi bydlet v chatové osadě za Prahou a jezdit do Prahy do práce. Prožíval jsem tak jedno z nejkrásnějších období v mém životě. Pracoval jsem jako vychovatel v ústavu pro děti s postižením, práce mne bavila a chtěl jsem ji vykonávat nadále. Bydlel jsem v garsonce s levným – regulovaným nájmem. Navštěvoval jsem pravidelně rodiče bydlící také v Praze. Poznával jsem principy waldorfské pedagogiky skrze účast v prosemináři , vždy 1 víkend v měsíci, pro budoucí waldorfské učitele. Tento seminář byl pro mne přínosem, jakýmsi záchytným bodem a zároveň potvrzením mé nově nastoupené profesní dráhy (práce vychovatele). Měl jsem vizi: stát se v budoucnu waldorfským učitelem a využít tak znalostí z univerzity, kde jsem studoval historii a učitelské minimum.
Na jaře jsem žil v euforii, dobré náladě a spokojenosti. Můj život mi dával smysl a naplňoval mne, vše se mi dařilo a byl jsem zamilovaný. Tato euforie se postupně rozvinula v nespavost, nutnou potřebu stále něco dělat. Garsonka mi byla malá, a tak jsem se po nocích toulal po ulicích, občas jsem navštívil bar nebo diskotéku a tam si zatancoval (sám – hudba mne naplňovala). Taneční hudba na mne extaticky působila. Navíc jsem měl plno nápadů, které jsem chtěl ihned realizovat, byl jsem naléhavý, dotěrný a neodbytný. A tak se se mnou přítelkyně rozešla. Vrcholem bylo, když jsem po ostré výměně názorů s majitelem domu dostal výpověď z bytu a vydal se na proseminář, nedojel tam, ale dostal se do hip-hopového klubu, propařil tam noc (bez kapky alkoholu) a pak se objevil na semináři a ztropil tam výtržnost. Lektor mi pak neumožnil v prosemináři, kde jsem se jinak cítil tak dobře, pokračovat. V dalším týdnu jsem ještě upoutal nežádoucí pozornost svým bizardním chováním na víkendové akci ústavu, kde jsem pracoval (objímal jsem lampy a nebyl jsem schopen se soustředit na práci). Neprodloužili mi smlouvu a byl jsem bez práce.
Tak jsem během 2 týdnů přišel o zaměstnání, přítelkyni, bydlení a účast v učitelském prosemináři. Navíc jsem byl v atace onemocnění, trpěl jsem nespavostí, nervozitou a podrážděností. Začal jsem mít trochu halucinace, myslel si o sobě, že jsem vyvolený spasitel lidstva a budoucí duchovní vůdce a tak jsem si nechal psychiatrem napsat neschopenku.
Z výšin euforie jsem padal občas do deprese a strachu z budoucnosti, když mne nechtěli v Praze , tak jsem hledal uplatnění na Moravě. Brigádničil jsem tam a trochu se toulal po Moravském krasu.
Pak jsem zmožený a vyčerpaný zaklepal u dveří svých rodičů a nalezl u nich dočasný azyl.
Kdo a co mi pomohlo
Nejvíce mi pomohli rodiče, našel jsem u nich pochopení, podporu, péči a azyl a 2 roky po té mi dali peníze na garsonku.
Pomohla mi úřednice ze sociálního odboru na MČ Praha 9 vyplňovat formuláře na žádost o invalidní důchod a dávky životního minima a vyplnit žádost o nájem ze sociálních důvodů. Celou dobu od r. 1998 až do r. 2005, kdy jsem docházel k psychiatrovi, jsem očekával informace o mé nemoci, možnostech a rizicích léčby, nějakou psychoedukaci k mému druhu onemocnění, nestalo se tak.
Pomohl mi až psychoedukační stacionář pro lidi s onemocněním ze schizofrenního okruhu (podzim 2005) u Psychiatrického Centra Praha, o němž jsem se dozvěděl od své známé, která tam pracovala.- Pomohli mi zažádat si o chráněné bydlení u o.p.s. Bona a najít tak dočasné útočiště.
Pomohlo mi chráněné zaměstnání u o.p.s. Bona, kde jsem pracoval jako knihovník.
Překážky, bariéry, jaké těžkosti jste zažila, zažíváte, které vyplývají z vaší nemoci?
Lékař mne neinformoval o příznacích a projevech mého onemocnění, nevysvětlil mi, proč je dobré brát léky. Nebyl ochoten se se mnou bavit o změně či úpravě medikace, proto jsem odmítal užívat léky kvůli jejich vedlejším účinkům a dostával se tak opakovaně do atak nemoci. To způsobovalo, že jsem se choval bizarně a vedlo to k situacím výše popsaným.
Opakující se pracovní neschopnost, nestabilní pracovní výkon, potřeba práce se speciálními podmínkami, individuální pracovní podmínky.
Přestože jsem byl ohrožen bezdomovectvím, obecní úřad (MČ) v místě bydliště mi nemohl pomoci, protože nemají dostatek sociálních bytů.
Nepochopení důvodů mého chování ze strany partnerek, kamarádů a zaměstnavatelů, majitele bytu. Jejich strach. Ztráta vztahů.
Zanedbání péče ze strany mého psychiatra. Má nedůvěra k psychiatrovi a nedostatek informací o nemoci a léčbě.
Jaké to je nyní a jaké důsledky má to, co jste zažil:
Získal jsem informace, poučil jsem se, užívám nové léky s menšími vedlejšími účinky, změnil jsem psychiatra.
Rodičům se ulevilo a mně také.
Můj stav je stabilizovaný, bydlím s partnerkou ve větším bytě, pracuji na místě pro OZP, kde mohu uplatnit svoji tvořivost a představivost. Pracuji Ve Fokusu Praha již 9 let.
Zapojil jsem se do svépomoci. Mám chuť podpořit ostatní lidi v podobné situaci a svými zkušenostmi pomáhat zlepšit situaci lidí s duševním onemocněním.
Také chci přispět k informování lékařů i ostatních, jakou pomoc a podporu v takové situaci potřebujeme, aby byla účinná a vedla k zlepšení zdravotního stavu a tím i sociální pohody.
Vaše poselství: Jaké zkušenosti jste získal, jaká doporučení máte pro ty, kteří budou/jsou v podobné situaci a chtěli by použít Vaše řešení nebo zvolit podobný postup.
Co je zásadní nebo klíčové pro úspěch řešení, změny, bez čeho se nelze obejít?
Podpora ze strany rodiny, partnera, blízkých přátel. Psychiatr a psychoterapeut ochotní naslouchat, svépomocná skupina uživatelů.
Dostupné a fungující služby s dostatečnou kapacitou.
Navrhujete systémovou změnu, aby mohlo dojít k řešení? Jaké?
Psychiatr by měl věnovat pacientovi pozornost, poslouchat jeho otázky a obavy, měl by mu poskytnout informace o různých možnostech i rizicích léčby a i možnostech následné nebo paralelní sociální služby. Takovou základní psychoedukaci by měl mít psychiatr danou zákonem v náplni práce. Každý pacient s psychózou by měl mít zákonnou možnost projít i opakovaně psychoedukačním vzděláváním (ve stacionáři či jinak) . Obce ( kraje) by měly dbát na to, aby pro své občany měly dostupnou síť komunitních služeb a vyčleněné počty sociálních bytů a dlouhodobá chráněná bydlení.
Popište, zda a jak se Vám nebo někomu jinému popsaný postup osvědčil i v jiných případech.
Mnoha lidem s duševním onemocněním z naší svépomocné skupiny pomáhá vykonávat práci za individuálních podmínek s podporou zaměstnavatele. Práci si tak zachovají, mohou si vydělat na bydlení, zachovat si vztahy a žít běžný život ve svém sociálním prostředí.
Více lidí dnes využívá časově limitovanou službu chráněného bydlení na 1 až 2 roky jako náhradu za dostupné sociální bydlení a rotují tak ve službách jednotlivých (pražských) organizací. Proto dlouhodobé chráněné bydlení či bydlení s podporou by jim umožnilo dlouhodobou spolupráci a zkušenosti s bydlením a případně se z tohoto zacyklení dříve dostat.
Břetislav Košťál, 43 let.
V Praze, říjen 2015.
